O víkendu 13. – 14. května jsme se zúčastnili bitvy o Slezskoostravský hrad. Nejenže jsme konečně stáli na té správné (císařské straně), ale dokonce se nám podařilo i zvítězit a rozprášit švédskou armádu do všech světových stran.

Z Kroměříže jsme se vypravili hned po nešťastném semifinále mistrovství světa v hokeji, které naše – na turnaji doposud neporažená – reprezentace nezvládla a prohrála 2:5. Tak, jako tomu už spoustu let na velkých hokejových akcích ve vyřazovacích soubojích bývá, tím šťastnějším soupeřem byli opět Švédové (právě proto je nemáme rádi a pořád s nimi bojujeme ;o)). A tak jsme si řekli, že my na rozdíl od našich hokejistů Švédům v následujících dvou bitvách nic nedarujeme a na plácku před Slezskoostravským hradem je zadupeme do země.

Do tábora jsme dorazili ještě před setměním v době, kdy polovina jednotek měla své stany už na svém místě, kdežto ta druhá, k níž jsme se hned připojili, je teprve stavěla. Poslední kolík uchycující náš stan byl sice zatlučen už ve tmě, i tak ale můžu bez špetky namyšlenosti konstatovat, že tentokrát se nám povedl postavit opravdu ukázkově. Zbytek večera se nesl ve znamení zpěvu, kytarových melodií a diskuzí u ohně.

Ráno nás čekal vcelku brzký budíček, protože dopolední program znamenal i představení všech jednotek účastnících se bitvy. Spořádaně jsme se tedy seřadili do zástupu a napochodovali na nádvoří Slezkoostravského hradu, kde byli diváci kromě několika salv svědci i zajímavé práce s německým jazykem, když jsme od našeho velitele dostali povel „Vorwärts, zurück!“.

Po návratu do tábora začalo fasování potravin – brambory, klobásy, špek, cibule a česnek; tolik typické potraviny pro bitevní kuchyni. S nezlomnou nadějí očekávám, že jednou… JEDNOU dostaneme pěkné velké kuře (nebo kuřata), které si budeme moci ugrilovat. Vážně, věřím tomu.  Nepochybně. Zcela bezmezně.

Vzhledem k tomu, že z dostupných surovin toho člověk moc nevytvoří, bylo rozhodnuto, že na oběd bude… … … guláš, věru pravé jídlo všech šermířů. My jsme ho však ještě upgradovali speciální přísadou, a to sice sýrem, díky kterému získal prachobyčejný guláš zcela nový rozměr. Tento vydatný a díky obřím kouskům slaniny také extra mastný pokrm nás tak zmohl, že si většina lidí z naší skupiny dala poobědového šlofíka.

Matně si vzpomínám, jak jsem usínala za monotónního zvuku výstřelů z děl a mušket. V polospánku jsem ještě stihla zaslechnout rozhovor o nákupu nové taštičky z protějšího stanu a o nějaký čas později jsem se dozvěděla i útržky scénáře, který určil, že budeme připraveni o pikenýry po vzoru rajhradského „ukradnutí“ hradebnice a pozor, vítěz bitvy není předem dán, vyhraje totiž ten lepší.

Hodinu před bitvou posilněni vydatným spánkem, jsme se začali pomalu chystat, sypat prach, pomáhat pikenýrům do zbroje a podobné věci. Osobně mě trochu překvapilo samotné bojiště, jež bylo situováno mimo areál hradu, byl to takový malý travnatý plácek. Na jednom konci jsme byli mi, císařští, a na druhém Švédové.

Naše skupina měla tu čest bitvu zahájit, ale bohužel nedošlo na žádné velké herecké výkony, ono poflakování v „táboře“ se dá zahrát i bez nějakého heroického snažení. A jak už to tak bývá, lenošící jednotku najednou překvapili Švédové, což vedlo k povolání armád v celé své síle na obou stranách.

Po řadách jsme střídavě stříleli a nabíjeli, o slovo se přihlásila i děla a postupně se vzdálenost mezi oběma znepřátelenými stranami zmenšovala. Švédský velitel nerozvinul svou formaci a nechal si otevřené boky, čehož jsme hbitě využili mi a ukázkově vpadli nepříteli do zad. Hlavy létaly vzduchem, přes hromádky rukou a nohou se skoro nedalo chodit a té krve… prostě jatka. Anebo lépe řečeno by to jatka byla v reálu, takhle se někteří z nás museli spokojit s poklepáním na zadní část kyrysu a suchým konstatováním „Seš mrtvej“. Většina ale místo slov použila zbraně.

Já osobně jsem se tak nějak náhodou ocitla přímo uprostřed švédských řad; napravo ode mě byl velitel jedné řady, nalevo další a přímo přede mnou samotný vrchní velitel. Tak dlouho jsem se rozmýšlela, koho zabodnu jako prvního, když tu se ke mně přiřítil jeden Švéd a svou chladnou zbraní mé rozhodování rychle ukončil. Takže jsem opět ve chvíli velkého císařského vítězství ležela obličejem k zemi a zdárně si hrála na mrtvolu.
Po závěrečném komentáři a salvě na rozloučenou jsme se vydali do tábora shodit výstroj a opět si užívat nicnedělání. Někteří z nás se vydali na hrad, kde tou dobou probíhala různá vystoupení, aby se asi o dvě hodiny později vrátili a o svých zážitcích povídali ještě na kroměřížské bitvě o dva měsíce později.

Nás pár, co zůstalo v táboře, si sedlo k ohni a opeklo si na něm zbytek klobás, co jsme měli od oběda. A také diskutovali – o vážně hudbě, o počítačových hrách, o knihách a o spoustě věcí, jejichž výčet by s přehledem zabral další dvě stránky textu. Nutno dodat, že v těchto podvečerních hodinách začalo lehce pršet, žádná velká bouřka to sice nebyla, na druhou stranu to ale nevypadalo, že by se mraky měly rychle vypršet.

V průběhu noci sice pršet skutečně přestalo, avšak nakonec jsme se stejně vzbudili do pochmurného mrholícího rána. Vitální nespavce, táborové zpěváky a vášnivé diskutéry, kteří toho v noci moc nenaspali (a měli tu smůlu, že je vzbudil chemický poplach ve čtyři ráno) navíc moc nepotěšilo, že budíček je stanoven na stejný čas jako v sobotu. I v neděli se totiž konalo představení skupin a nemohlo tomu zabránit ani psí počasí, což nepotěšilo vůbec nikoho, protože vůbec nikdo si nepřeje, aby mu zmokly zbraně.

Tentokrát už to logicky nestřílelo tak, jako v sobotu, ba jsme se ani nedočkali jazykového koutku. Zbytek dopoledne se už však nesl takřka v identickém stylu jako ten předchozí. Jen namísto guláše byla česneková polévka, po které byla moje dřevěná miska cítit ještě asi dva týdny (ale zase to byla výborná polévka a nemuseli jsme se v noci bát upírů, to se musí nechat).

Pršet bohužel nepřestalo, ani když jsme se řadili na známém plácku do bitvy.  Logicky přišlo méně lidí, než předcházející den. I bitva byla o něco kratší, opět jsme vyhráli a tentokrát jsem si sladký pocit vítězství mohla užít plnými doušky, protože do rozbahněné země se mi vážně padat nechtělo.:o)

A po bitvě jsme jeli domů. Samozřejmě se nejprve muselo všechno sbalit, vyčistit zbraně, složit stan a všechno to naložit do auta a rozloučit se s ostatními skupinami. Ale stihli jsme to rychle, až překvapivě rychle, takže jsme dokonce stihli utkání o bronz na hokejovém mistrovství světa, kde naše reprezentace porazila Rusko. No a večer si pocit poražených mohli „vychutnat“ i Švédové, když podlehli svým skandinávským sousedům z Finska (ale my jsme lepší, než Finsko, my jsme Švédy porazili během dvou dnů hned dvakrát).