Kterak jsme na první bitvu letošního roku jeli, kterak nás na švédskou stranu postavili a kterak jsme hrdinně padli za slávu a čest krále Gustava II. Adolfa.

První bitva, na kterou jsme v letošním roce vyjeli, se konala 8. května 2011 poblíž malé vesničky Lažánky u moravské metropole Brno. Z Kroměříže jsme sice vyrazili v poněkud menším počtu, než by se na pořádnou jednotku biskupa slušelo, konkrétně se nás do auta i přes množství zbraní, výzbroje a dalších nezbytností naskládalo pět, ovšem na místo určení měly svépomocí dorazit ještě dvě posily.

Po příjezdu na fotbalové hřiště vzdálené asi dva kilometry od samotné vesnice, jsme rozbili tábor ve strategickém místě u ohniště pod stromy (nadto bylo kolem pár laviček a stolů, které se ukázaly praktické, jak na odložení hromady věcí, tak později i jako skvělé místo k odpočinku). Jakmile se nám podařilo vyskládat všechno potřebné z auta a roztřídit to na jednotlivé hromádky pro každého člověku, nastala ona nepříliš oblíbená část čekání na oběd. Vzhledem k tomu, že jsme ve svých řadách měli tři – respektive čtyři, neb jeden k nám byl přidělen od jiné jednotky – absolutní nováčky, bylo třeba seznámit je s píkou a jejich pikenýrským posláním vůbec (ano, ráda dodnes vzpomínám na den, kdy to samé potkalo mě – rozdíl byl v tom, že mě byly povely a zacházení s touto čtyři metry dlouhou tyčkou vysvětleny asi 5 minut před samotným vystoupením).

A tak se první část našeho dopoledního programu nesla jednak v pikenýrském cvičení a jednak také v tréninku šermu. Náš program jsme však museli záhy ukončit, protože se blížil čas nácviku. Naše původní radost z toho, že si zabojujeme na naší císařské straně se rozplynula jako pára nad hrncem – nakonec si sice zabojujeme také, ale jako proradní Švédové. A k tomu všemu ještě PORAŽENÍ proradné Švédové. No, co naplat, mamince a organizátorům se neodporuje.

Nad lažánským fotbalovým hřištěm se pomaličku usadilo sluníčko, které s vervou sobě vlastní pražilo a pražilo. I přesto, že jsme na sobě neměli kompletní výzbroj bylo v kostýmech... docela... docela dost horko. Scénář byl naštěstí poměrně jednoduchý – Švédové jdou drancovat údajně prázdné město > odtud na ně vyběhne regiment císařských > dojde k několika střetům > Švédové jsou rozdrceni, císařští slaví, takže stačilo nacvičit manévrování, rozvrhnout si kdo, kdy a jak zemře a mohlo se jít na oběd.

Po dobrém obědě jsme se chystali na tradiční odpolední odpočinek, leč jsme si ukořistěných laviček ve stínu neužívali dlouho – čekal nás průvod městem. Ne že by se nám tam ve stupňujícím vedru nějak extra chtělo, ale co takový prostý voják zmůže nad (zlo)vůlí svých velitelů...

Po procházce přes Lažánky jsme se vrátili zpátky do „tábora“, a to už bylo na čase zahájit přípravy na bitvu. Cvičné výstřely z mušket, sypání prachu, oblékání pikenýrů a než jsme se nadáli, už jsme šli směrem do nedalekého lesíka (fajn, tvrdit, že to byl lesík je dosti odvážné, takže si to slovo dejte do dvojitých uvozovek a pro jistotu před něj ještě postavte malý plůtek a vodní příkop).

Do bitvy jsme jako obvykle nakonec napochodovali s mírným zpožděním, zato však s unikátním mušketýro-bubeníkem v našem středu (ne že by k tomu, že musí vláčet mušketu i buben neměl připomínky, na druhou stranu ten buben ale po chvilce odložil :o)). Armády se střetly, pikenýři píkovali jako o život, mušketýři jako o život stříleli... Už to vypadalo, že bychom mohli zvítězit, jenže scénář byl v tomhle ohledu nekompromisní – Švédové musí prohrát!

Císařští proto vytasili svou chloubu – artilerii. A bylo to právě dělo, kdo ukončil můj život v této bitvě. Naprostá devastace. Švédové byli rozmetáni. Do všech světových stran. Když utichl lomoz boje a rozplynul se všudypřítomný dým, mohli diváci vidět kněze a nesmírně efektivního smrťáka jak se prochází po bojišti kolem mrtvol. Císařští mohli začít slavit – ubránili své město před nájezdem krvelačných Seveřanů.
Po konci bitvy nás čekalo balení, protože jsme patřili k těm asi 0,1 procentům skupin, které zde nezůstaly přes noc. A tak se naše auto vydalo na zpáteční cestu do Kroměříže a přilehlého okolí.