9. 7. 2011. 9. července 2011. Devátého července dva tisíce jedenáct. To je datum, které si všichni členové naši skupiny museli do svých diářů zaznačit velkým písmem, červeně, tučně, podtrženě a s menší rodinkou vykřičníků k tomu. Proč? Toto datum bylo stanoveno jako den, kdy do Kroměříže po dvouleté přestávce opět zavítají švédská a císařská vojska, aby zde svedla boj o město.

Oproti oběma předchozím ročníkům se akce tentokrát nekonala na Pionýrské louce, ale o kousek dál – v Podzámecké zahradě.  Po bláznivém kolotoči zařizování, vyřizování, papírování, emailovaní a kdo-ví-co-ještě-dělání se v pátek 8. 7. do Kroměříže vydala většina skupin, které přijaly pozvání (zbytek měl dorazit ráno).

Ještě v pátek večer byl přitom plánován průvod vojsk městem. Nebo alespoň části vojsk. Protože automobilová doprava přes Podzámeckou zahradu vpravdě příliš často nejezdí a také vzhledem k tomu, že stavba tábora zabere nějaký čas, se nás u brány do ulice Vejvanovského sešla zhruba polovina zúčastnivších se.

I tak jsme ale krátce po deváté hodině vyrazili do města. A to rovnou se třemi bubeníky včetně mé osoby (díky čemuž už jsem si v průvodech vyzkoušela všechny možné vojenské posty kromě toho velitelského – ha, tak kdo je tady univerzální voják, Jean-Claude Van Damme?). Pochodovým tempem se náš had lidí dostal přes Riegerovo náměstí a Kovářskou ulici až na náměstí Velké. Tam právě končilo promítání letního kina, takže jsme ani nemuseli nijak drasticky utínat bubnování.  Tradičně nezklamala Mlýnská brána se svou ozvěnou, kde bubny burácí na metry daleko.

Zpátky k bráně do Podzámky jsme dorazili zhruba za půl hodiny, a to už byl tábor prakticky postavený a nic nebránilo tomu, aby se uskutečnila porada velitelů. Tam se podařilo infiltrovat i mně – přece bych si něco takového nenechala ujít.  Ovšem neřešili se žádné drby, jen zcela praktické věci typu „scénář aneb Co budeme zítra vlastně dělat“, „pro velký úspěch bude zítra na oběd guláš“ či „zapomeňte na koupání v rybníku“.

Porada se protáhla do jedenácti hodin, což pro nás, kteří jsme nenocovali v táboře, ale uchýlili se do vlastních postelí, znamenalo jediné – musíme se dostat ven nějakou jinou cestou, protože všechny brány se definitivně zavřely někdy kolem desáté.  A tak se naše pětičlenné Společenstvo vydalo na dlouhou a strastiplnou cestu do Mordoru. Eh, tedy vlastně domů, ale cesta to nebyla o nic jednodušší, než ta Frodova. Už jen vymotat se ze spleti uliček a cestiček ve tmou zahalené Podzámce nám dalo zabrat. A to nemluvím o té úzké stezce kolem Moravy, kudy jsme šli. Na (ne :o))štěstí do vody nikdo nespadl, takže se Společenstvo rozpadlo až na Velkém náměstí, kdy se jedna část vydala do restaurace (všichni ostatní) a druhá část domů (já).

V sobotu následoval budíček před osmou hodinou, což sice není pro nespavce chodícího do postele kolem třetí hodiny, zrovna ideální možnost, ale stejně si myslím, že postel je lepší než spacák. Nakonec se mi v časové bublině podařilo také nakrémovat boty – a také část skříně -, které dostaly pochodem kolem Moravy zabrat.

Když jsem krátce po deváté dorazila do tábora, první stánkaři už rozkládali své zboží a celkově panovala taková ranní ospalá nálada. Ovšem v našem velitelském stanu tomu bylo přesně naopak. Kromě toho, že se podepisovaly papíry o bezpečnosti a rozdával střelný prach plus stravenky (vážně luxusní stravenky, nejluxusnější, co jsem za svou krátkou šermířskou „kariéru“ viděla), bylo třeba udělat ještě spousta dalších věcí, například rozmístit poutače na bitvu.

Jakmile se vyřídila většina potřebných věcí, byli jsme svoláni na nácvik.  Ani ne tak kvůli scénáři, ale kvůli tomu, abychom otestovali, jestli se povolaní koně neleknou výstřelů z děla a mušket nebo dokonce mávání praporů. Navíc jsme střelbu museli zvládnout do deseti hodin dopoledne – od deseti do tří nesměl padnout ani jediný výstřel kvůli svatbám (poslední výstřely padly 10:04, a to už si jsme byli upozorněni, že to svatebčany děsí). Ani jeden koník se naštěstí nebál, takže do bitvy mohlo nastoupit všech jedenáct.

Po této jezdecké vsuvce už opravdu následoval nácvik podle toho, co bylo psáno ve scénáři. O tom se momentálně zmiňovat nebudu, pokud to chcete vědět hned, přeskočte o pár odstavců níže k popisu bitvy, vám ostatním musí stačit, že vše proběhlo bez komplikací a dokonce i já jsem v tom měla víceméně jasno.

Konec nácviku znamenal pro ty šťastnější skupiny, co už měly stravenky, volnou cestu k obědu. Žel na nás z domácí a pořadatelské skupiny se s těmi luxusními stravenkami nedostalo, a tak jsme si museli počkat na vydání zbrusu nových – sice už ne zalaminovaných, ale zato se dvěma razítky a jedním podpisem. Upřímně řečeno guláš to byl nic moc, ale co se dá dělat, vojáci si nemohou vybírat.

Když poslední jedlíci dojídali své porce guláše, chýlilo se právě ke třinácté hodině, tedy času, kdy se měl městem prohnat další průvod – tentokrát mnohem větší a impozantnější, než-li ten večerní. Zapojily se do něj totiž všechny zúčastněné skupiny včetně jezdectva. Tentokrát to navíc bylo se střeleckým bonusem, kdy každá skupina demonstrovala svou palebnou sílu přímo na Velkém náměstí.

Do tábora jsme se vrátili právě včas, aby mohl začít doprovodný program (ano, samozřejmě, že jsme se vrátili včas, když jsme si to tak na poradě naplánovali). Nejprve se divákům představili vojáci z druhé světové války, a jen tak tak jsme uchránili nebohé vyděšené svatebčany před střelbou ze samopalu), a potom jsme trochu nečekaně přišli na řadu my s klasickým představením jednotky a dvěma souboji navrch (ten svůj jsem překvapivě opět vyhrála, za chvíli nebudeme mít ve skupině lidi, jak je všechny vyvraždím :o/).

Hned po nás se na bojišti objevili Les Enfants Perdus se svou 14tiliberní houfnicí jménem Berta. Další program už jsem moc nesledovala, protože jsem byla mezi několika vyvolenými členy naší skupiny, kteří šli připravovat hry pro děti.  Když to zkrátím, tak se nám povedlo rozstřílet mí mušketu – ne na cucky, ale jakože začala konečně střílet ;o), zničit koš na jednom palaši a zabavit několik desítek dětí.

O hodinu později už se na bojišti seřadily všechny jednotky do jednoho dlouhého zástupu, abychom minutou ticha a následnou čestnou salvou uctili památku tří šermířů, kteří v pátek tragicky zahynuli při autonehodě cestou do Kroměříže.

Samotná bitva pak začínala zneuctěním ženy (ve scénáři bylo napsáno domorodkyně, ale navzdory mému předpokladu to nebyla černoška). Ta si to samozřejmě nenechala líbit, a tak šla všechno napráskat na patřičná místa, jež daným směrem vyslala jezdeckou jednotku. Došlo ke krátké potyčce, při níž byl jeden z vojáků stržen z koně.

Na bojiště se záhy dostaly švédské i císařské jednotky, a protože měli Seveřané převahu, císařská vojska přišla s prosíkem do Kroměříže za jednotkou neohroženou, chrabrou a mnoha vítězstvími ověnčenou – Biskupskými many…  I zaútočili jsme společně na Švédské psy, ovšem hned při prvním útoku se malá skupinka našich včetně mě odrhla. Ale ne, neutíkali jsme z bojiště, ač to tak na první pohled vypadalo – právě naopak, vydali jsme se na záškodnickou akci známou také pod názvem „vyloďovací operace“.

Než jsme se však dostali na místo určení k naší pramici (ta už byla předtím v boji jednou využita), málem nás pozabíjela přiběhnuvší švédská jízda. My jsme se nicméně ubránili, nasedli do lodičky, nabili muškety, založili doutnáky, odrazili se od břehu a… a nic. Ač se nás veslař snažil, seč mu síly stačily, nepohnuli jsme se ani o kousek.  Při rychlém přemístění na loďku jsme totiž zapomněli jistou maličkosti, a to sice odvázat kotvící lano. Tím pádem se druhé vylodění nekonalo a do boje jsme se museli vrátit pěkně po svých. Až na jednoho odvážlivce, jenž se rozhodl brodit se v Divokém rybníce, a to stylově v kostýmu.

Když jsme se konečně zformovali na bývalých švédských pozicích za palisádami, opět jsme se vydali dopředu rozsévat pomyslnou smrt do nepřátelských řad. Tedy… já osobně jsem moc smrti nerozesela; alespoň ne mušketou, ta ne a ne střílet. Prosila jsem ji, vyhrožovala… nic nepomohla, a tak jsem absolvovala svou první bitvu, na níž jsem si ani jednou nevystřelila (o to víc jsem si zašermovala).

Celkově vzato to byla hodně akční bitva, kdy se každou chvíli něco dělo – kromě četných pikenýrských střetů a následných mušketýrských salv o celém bojišti bez ustání kroužily obě jízdy a dávaly zabrat oběma stranám. Několikrát došlo i na střety chladných zbraní – při jednom takovém se nám podařilo dobýt švédský tábor, jejž jsme následně po zásluze vyplenili.  Zdálo se, že nepřítel byl definitivně zahnán na útěk, jenže chyba lávky. Obě dvě švédská křídla se skrytě zformovala a znenadání na nás vběhla.

To jsme začali utíkat i my, ovšem co nejdál od Švédů. Nakonec se ale našim velitelům podařilo dát jednotky dohromady. A bylo to tady. Závěrečný a o všerozhodující útok (nebylo pevně stanoveno, kdo vyhraje). Tady jsme hrdinně padla a následně byla oživena jen proto, abych asi o dvě minuty později zemřela znovu – to abych se nemusela dívat na blížící se porážku. Protestantská vojska zvítězila, císařští byli pobiti nebo utekli, čímž jsme si prohodili role z minulého ročníku bitvy.

Díky tomu, že se všichni členové naší skupiny vydatně modlili (ať už k Bohu, Alláhu, Višnovi, Buddhovi či Růžovému jednorožci) už dva měsíce dopředu, se nám podařilo obelstít předpověď počasí, jež slibovala bouřky. Naopak nás po celou bitvu provázelo velmi VELMI teplé počasí s 38 stupni Celsia ve stínu, což z bitvy udělalo opravdu žhavý zážitek. Na druhou stranu je to ale lepší, než kdyby pršelo - i z pohledu dvou tisícovek diváků, kteří se na nás přišli podívat.

Poté, co všechny jednotky obešli celé bojiště v závěrečném defilé, následovalo pokračování doprovodného programu, tentokrát už i se střelbou z německého samopalu z druhé světové války, ukázkou děl a dalších podobných hraček. Většina šermířů vydýchávala bitvu a nechtěla ani slyšet o plánovaném nácviku fungování velké formace. Ten nakonec stejně padl, protože počasí bylo opravdu ďábelské.

Zbytek podvečera se nesl ve znamení částečného úklidu, odjezdů domů, ale také příprav na večerní promítání ku příležitosti oslavy dvacátého výroční naší skupiny, které slavíme již druhým rokem. Tam jsem však osobně nebyla, protože jsem volila možnost svézt se část cesty domů autem – další adrenalinovou cestu kolem Moravy, navíc s novým bonusem v podobě muškety, bych už asi nezvládla a nocovat mezi všudypřítomnými slimáky se mi moc nechtělo – doufám, že si to ostatní užili dostatečně :o).