Ottův slovník naučný definuje (zemskou) hotovost těmito slovy : „Lid z občanstva vybraný, a určený na obranu rodné vlasti neb i menšího obvodu více místního, ohroženého nepřítelem. To hlavně platilo od nejdávnějších časů až ke konci středověku, do utvoření stálých vojsk, před kteroužto událostí hotovost veřejná čili zemská (v Německu Heerbann, Aufgebot) bývala jedinou silou toho kterého státu …”

Moravská zemská hotovost

   V 2. polovině 17. století byla již zemská hotovost poněkud archaickým prvkem, která nemohla být ani zdaleka rovnocenným protivníkem profesionálních (či přesněji profesionalizujícím se) armád složených ze zkušených vojáků.

   Se změnami v evropských armádách přišly i změny v rámci zemských hotovostí. Byl např. zdokonalen systém verbování, který byl na Moravě založen na velikostech jednotlivých panství či obcí – pěšák byl stavěn z každého 10., 5. či 3. lánu, z každého 10. lánu pak měl být postaven jezdec (dragoun) i s koněm. Tyto odvody mohly být případně nahrazeny i stanovenou peněžitou částkou.

   Zemská milice pak byla určena především k obraně regionu, případně jeho hranic, přičemž obrana rodného kraje byla dost velkou motivací. Mohla být použita i jako pomocné jednotky či k šancířským pracím. Velitelem měl být zemský hejtman, který však podléhal císařským generálům. Přímo k obraně hranic pak mohli být příležitostně povoláni Valaši či Portáši.

První turecká válka

   Největší nebezpečí nejen pro habsburskou monarchii znamenalo ve 2. polovině 17. století Turecko. Velkovezír Mehmed Köprüli nahradil ve funkci svého otce a téměř okamžitě začal s expanzivní politikou na úkor Habsburků, věda, že nejsou na válku vůbec připraveni. K Osmanům se horlivě připojila i řada křes»anů, kteří touto formou mohli bojovat proti Habsburskému útlaku.

   V důsledku tohoto nebezpečí měla být svolána zemská hotovost nejen na Moravě, ale i v Uhrách a Rakousích. V polovině roku 1663 žádal císař moravské stavy o svolání hotovosti, přičemž ti se zavázali, že na vlastní náklady postaví pluk 1500 mužů o 10 kompaniích. Mimoto postaví z každého třetího lánu mušketýra a z patnáctého lánu rejtara (dragouna). Velitelem měl být zemský hejtman, náměstky Ferdinand Jan kníže z Lichtenštejna nebo Štěpán hrabě Bruntálský z Vrbna. Vrchním velitelem Moravy byl jmenován zkušený polní zbrojmistr Raduit de Souches, který však dlouho neměl komu velet. Poddaní se totiž rozprchli do lesů (zčásti ze strachu před Turky, zčásti ze strachu před naverbováním), takže se časem ukázalo, že předpokládaných počtů nebude ani zdaleka dosaženo.

   Samozřejmostí byly i dezerce a pro dokreslení neutěšené situace a všeobecného zmatku poslouží i zmínka z Dějin města Kroměříže: „Kroměřížská vrchnost nepostavila ještě ani 16. srpna jediného muže zemské hotovosti. Příčina této liknavosti nebyla v tom, že by v Kroměříži, kde byla centrální správa (biskupských) statků, anebo v Olomouci, kde sídlil administrátor hrabě Libštejnský Kolovrat, nebylo strachu nebo byla bezstarostnost, ale hrabě nechtěl hotovosti sebrané na statcích olomouckého biskupa a kapitol olomoucké a brněnské postaviti pod prapory polního zbrojmistra de Souchesa. Biskupství mělo starobylou výsadu, že jeho a kapitulní mužstvo, jakmile byla rozepsána zemská hotovost, táhlo do pole pod vlastním velitelem, pod vlastním praporem, že bylo i jinak oblečeno než ostatní. Proto také administrátor rozhodl 6. srpna, že na biskupských statcích sebrané mužstvo bude oblečeno v šat ze špatného červeného sukna podšitý bílým plátnem a opatřený háčky nebo cínovými knoflíky.”

   Mimo jiné právě kroměřížské panství mělo 358 lánů, takže mělo odvést 24 dragouny a 119 mušketýrů.

   Po dlouhých tahanicích byla biskupská práva potvrzena (což se týkalo statků biskupských a manských), kapitulní lid však měl být zařazen do zemské milice. Biskupskému vojsku však nevelel manský hofrychtýř Jiří Valerián Podstatský, bylo mu však svěřeno velení nad 300 moravskými Valachy.

   Zemské vojsko se sice scházelo velmi liknavě, na Slovensku však byla situace ještě horší. F. V. Peřinka píše : „…císařského vojska bylo tak málo, že nemohlo pomýšleti na vážnější odpor. V některých místech sice byla uherská hotovost, ale byla to většinou chátra, které nedalo s užíti v boji, proto ji Montecuccoli rozpustil. Slovenské kraje, které Tataři navštívili, zažily takových hrůz, že je těžko je vylíčit.”

   Než se však moravská hotovost sešla, navštívili Tataři poprvé Moravu. F. V. Peřinka tento vpád líčí takto: „Byl to loupeživý vpád, jemuž rovného nepoznají dějiny naší vlasti. žádná řádně organisovaná armáda nepohybovala se tak rychle, jako tito moslemíni, kteří ve dnech 4. – 6. září proletěli, zapálili a plenili skoro celou zemi od průsmyků v Bílých Karpatech až do jihlavského kraje. O hrady a hrazená města, kde narazili na odpor anebo jej očekávali, ani se řádně nepokusili, protože nedopravovali s sebou ani těžkých kusů, ani obléhacích nástrojů. Když vraceli se po třech dnech pod novozámeckou pevnost, každý Tatar vedl dva, tři i čtyři zajaté, vesměs statné moravské muže, uvázané na obojcích za krk jako psy …”

   Další vpád následoval již 19. září a trval 6 dnů. Tataři se opět nesetkali s vážnějším odporem, byť se sedláci spolu s nepočetnými vojáky bránili v aspoň trochu opevněných místech. Přestože se tento vpád týkal jen hradišťského kraje, měl vliv na celou Moravu, kterou zachvátila panika, takže se řada vsí naprosto vylidnila a nebylo již kde verbovat a již naverbované neměl (a nechtěl) kdo živit.

   Mezitím 25. září padly Nové Zámky, takže se dal předpokládat další nepřátelský vpád. De Souches již sice měl k dispozici asi 1500 mužů, nicméně většinu musel rozložit po pevnostech. Valachů se zatím sešlo jen asi 100 a ani zemská hotovost nebyla s to se sejít, sebráno bylo jen biskupské vojsko, jehož pěchotě velel manský hofrychtýř Jan Valerián Podstatský z Prusinovic, velitelem jízdy byl Adolf Skydyňský, podplukovník za třicetileté války. Zatímco Skydyňský se přidal s jízdou k Souchově armádě ležící u Břeclavi, Podstatský obsadil Vlárský průsmyk, čímž byly biskupské síly roztříštěny. To také vedlo k neblahým následkům.

   Po 6. říjnu podnikl nepřítel 3. vpád, tentokrát Starohrozenkovským průsmykem, kde pobil asi 200 obránců a vydal se k Brumovu, odkud na poslední chvíli ujel Valerián Podstatský. Po jeho útěku převzal velení hejtman Suchodolský, který se dal na ústup ke Vsetínu. Během cesty se střetli s Tatary, „kteří sebrali jim dva muniční vozy a zápřahy, munici rozházeli, několik lidí zajali, ostatek (mušketýrů) ušel i se Suchodolským na Vsetín a potom, nestaraje se už o Tatary, na Kelč. Hrdinstvím nevyznamenali se ani Podstatský, ani mušketýři.”

   Tento vpád byl pro Moravu naštěstí posledním, přesto strach přetrvával mezi obyvatelstvem i nadále až do Montecuccoliho vítězství v bitvě u sv. Gottharda, po kterém následovalo období poměrného klidu.