Předposlední prázdninový víkend se opět nesl ve stylu řinčení zbraní, výstřelů z mušket a křiku umírajících. Tohle všechno bylo k vidění v Rajhradě, kterýžto letos hostil již pátý ročník polní bitvy z třicetileté války.

Celá akce začínala už v pátek večer, na kdy byl naplánován noční ohňový průvod městem. Začátek stanovený na devátou hodinu večerní se zdál být pohodový, zvláště když z Kroměříže vyjížděla naše část výpravy po šesté hodině. Prvotní překážku v podobě třech velkých batohů, spacáků, pobočních zbraní a poněkud stísněného kufru ve Fabii jsme překonali nad očekávání, problém nastal až při samotné cestě. Díky dvěma brzkým sjetím z dálnice jsme se sice mohli pokochat okolím Brna, ale na druhou stranu jsme potom měli co dělat, abychom stihli průvod (a mělo to ještě jednu výhodu; nemuseli jsme stavět stan, když jsme přijeli, už pevně stál přikotven k zemi – o starost míň :o)). Tábor i bojiště se letos nacházely na zcela nezvyklém místě hned u příjezdové cesty a pamětníci konstatovali, že za ta léta konání bitvy bojiště obkroužilo rajhradský klášter.

Tentokrát jsme s sebou neměli bubeníka, takže jsme se museli řídit podle jednoho z cizích. A to byl teprve zážitek!

Sotvaže naše poslední zbytky prokličkovaly město a vyškrábaly se na kopec – abychom se takřka identickou cestou vydali zase zpátky dolů -, začal průvod. My v něm byli jen tak nalehko, bez mušket. Pár z nás se podařilo vyfasovat pochodně, i když s jejich schopností hořet to bylo takové všelijaké. Tentokrát jsme s sebou neměli bubeníka, takže jsme se museli řídit podle jednoho z cizích. A to byl teprve zážitek! Přestože je můj hudební hluch téměř hmatatelný, i já jsem už po prvních krocích zjistila, že ten člověk bubnuje absolutně arytmicky, skoro až náhodně, a celkově takovým pohřebním tempem. Čiliže tímto se řídit opravdu nedalo, a tak nám nezbylo, než sledovat ostatní a případně si v hlavě opakovat jako mantru „links, links, links, rechts, links“.

Po salvě a nastoupení u kašny jsme se odebrali zpátky do tábora, protože květnatý začátek moderátora sliboval, že krátký úvod do třicetileté války nebude ani zdaleka tak krátký, jak by se mohlo zdát.  U stanu už na nás čekal rozdělaný oheň, který přímo vybízel k založení debatního kroužku. Kolem půl jedné ráno jsme ho však přeci jen rozpustili, i když ti odvážnější z nás se rozhodli prozkoumat opodál se konající koncert. My zbylí se pokusili spát, ovšem vzhledem k poblíž stojícímu stanu slovenských kolegů povídajících si stylem křičení přes celý tábor (nadto jejich hlasitému projevu vůbec neodpovídal výběr témat), to nebylo vůbec jednoduché. Ale povedlo.

V devět hodin se na bojišti konal nácvik s účastí všech, takže bylo na místě si trochu přivstat, aby člověk nemusel stát fronty u vody, případně Toi-toiek (moudří vědí, že kolem poledne se tato zařízení stávají použitelnými jen pro ty neodvážnější) a ještě se stihl najíst. Už od rána nám přálo počasí, obloha pěkně modrá, sluníčko na obzoru a po dešti ani památky. Nicméně po hodinovém stání na bojišti a občasného posouvání se při nácviku už zmíněné sluníčko nebylo takový kamarád. A to bylo teprve ráno.

Čas se pomalým tempem dovlekl až k času obědu, a tedy hledání volné restaurace. Vzhledem k tomu, že se bitvy účastnilo 350 lidí, bylo jasné, že tohle může být docela oříšek. Nám se podařilo najít vhodnou hospodu až na čtvrtý pokus (první – plná hospoda, druhý – moc drahý podnik, třetí – nevaří tam). Shrnu to – ceny přijatelné, jídlo skvělé. Někteří se dokonce odvážili ochutnat švestkové a višňové nealkoholické pivo, ale s přihlédnutím k jejich reakcím očekávám, že podobnou věc už nikdy v životě neudělají.

Pro nás to tedy v podstatě znamenalo posouvat se jen dopředu a do zadu s tím, že budeme střílet a občas se na nepřátele podíváme zblízka s chladnými zbraněmi

Začátek samotné bitvy se bohužel nevyhnul asi hodinovému zpoždění, protože se zpozdili hasiči, co měli pokropit pole (ne že by to nějak pomohlo), což pro nás znamenalo hodinové postávání, posedávání a polehávání v plné zbroji. Naštěstí to bylo ve stínu, na rozdíl od švédské strany, takže zase až taková tragédie to nebyla. Scénář byl jasný a poměrně jednoduchý (pominu-li scénické vsuvky typu souboj, poprava nebo zatloukání děl) – dvakrát zaútočíme my, císařští, dvakrát naopak Švédové, aby nás nakonec zahnali na útěk, anebo rovnou zabili. Pro nás to tedy v podstatě znamenalo posouvat se jen dopředu a do zadu s tím, že budeme střílet a občas se na nepřátele podíváme zblízka s chladnými zbraněmi.

Mně se stejně jako před týdnem v Brně „podařilo“ zemřít už při prvním útoku hned zkraje bitvy, ale vůbec jsem to neplánovala, jednomu ze Švédů se podařilo zaháknout mi berdych za palaš a přitáhnout mě na opevnění, kde se do toho vložili další modře odění vojáci a zakrátko jsem ležela mrtvá na zemi. Zbytek našich nicméně blesku rychle podnikl nečekanou záchrannou akci, takže jsem po pár minutách zase nabíjela mušketu.

Průtahy se nevyhnuly ani průběhu bitvy, párkrát se nám stalo, že jsme pár minut jen stáli a čekali na rozkazy od vrchních velitelů. Mimo jiné se nám skoro podařilo ukořistit vlajku jedné z nepřátelských jednotek, leč její praporečník s hrůzou v očích koktal něco o tom, že nám ji prostě nedá. Po asi hodině a půl bojování na přímém slunci Švédové provedli poslední útok, při němž většina z nás císařských padla a to málo, co zbylo, se dalo na útěk. Takže stejně jako v Brně i tentokrát jsme z bojiště odkráčeli s pomyslně sklopenou hlavou… i když ne všichni. Obsluha naší hudebnice byla už při nácviku přesunuta na Švédskou stranu, kde jim vydatně pomáhala s decimováním našich řad.

Po závěrečném defilé jsme se odebrali do tábora, kde nastala nejméně oblíbená činnost ze všech, a to sice balení. Nicméně jsme to zvládli v poměrně solidním čase a (snad) si tam nic nezapomněli.