Ernst Gideon von Laudon byl jedním z nejslavnějších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem, ale také díky svým tažením proti Osmanské říši. Právě na jeho počest se 5. 9. 2010 v Novém Jičíně uskutečnila „Bitva o Bělehrad“ mezi rakouskou armádou a nezkrotnými Turky.

Jak už asi správně tušíte, tentokrát jsme byli nuceni nechat doma náš císařský prapor, zřeknout se rakouské orlice a nasadit na hlavu turban. Tentokrát tu totiž nebyla žádná třicetiletá válka, ale válka sedmiletá, kde jsme se postavili v perexu zmíněnému generálu Laudonovi. Vzhledem k tomu, že v našem repertoáru obyčejně moc turecky vypadajícího oblečení nemáme, kromě těch několika jakž takž kostýmů jsme se do boje vydali i v našich obvyklých červených uniformách maskovaných tu pláštěm, tu hnědými kalhotami, tu trochu nestabilně zavázaným turbanem a dalšími věcmi. Jako tradičně jsme se připojili ke spřátelené skupině les Enfants Perdus, kteří zde byli ve slušivých kostýmech janičářů.

Jakožto neohrožení Turci jsme měli na severozápadním okraji bojiště postavenou pevnost, odkud jsme se vydávali vstříc rakouským mušketám

Proti nám se postavil výkvět nablýskané rakouské armády. K našemu zklamání jsme se však s nepřítelem nemohli jít do kontaktu, protože drtivá většina z těchto vojáků měla panický strach z chladných zbraní, jak je u Rakušáků z 18. a 19. století zvykem. A tak zůstalo jen u několika předem dohodnutých soubojů a hlavně střelby z mušket a děl. Sluší se dodat, že se v bitevním lomozu neztratila ani naše hradebnice.

Jakožto neohrožení Turci jsme měli na severozápadním okraji bojiště postavenou pevnost, odkud jsme se vydávali vstříc rakouským mušketám. Nutno dodat, že zrovna na ten den si pořadatelé zapomněli objednat pěkné počasí, takže jsme se museli spokojit s jemným deštíkem padající tu a tam z nebe. Ten by však nebyl to nejhorší, problém byl v tom, že už pršelo celou noc a předešlý den, takže půda pod našima nohama byla solidně podmáčená. Samé bahno. Ale když vás někdo zastřelí nebo zapíchne bodákem, je trochu nepatřičné otočit se utíkat zpátky do pevnosti, takže chtě nechtě muselo několik z nás – na rozdíl od nablýskaných Rakušáků – spadnout přímo do pěkně mazlavého bláta (no… tak dobře, já jsem záměrně neumřela, abych se tady nevychloubala cizím peřím).

Věděli jste například, že kletba „Himmellaudon!“ pochází z úst vyděšených Prusů, když se dozvěděli, s kým mají tu čest?

Na bojiště se dostal i samotný generál Laudon, jehož schopnosti jsou pověstné. Věděli jste například, že kletba „Himmellaudon!“ pochází z úst vyděšených Prusů, když se dozvěděli, s kým mají tu čest?  A proti takové vojenské kapacitě neměli nárok ani tak nezkrotní Turci jako jsme byli my. Po výměně několika salv nás generál a jeho vojsko donutili stáhnout se do naší pevnosti, kterou však po pár minutách nepřátelská artilerie rozstřílela prakticky na cucky. Potom už události nabraly rychlý spád, bohužel, tím nejhorším možným směrem pro nás.

Rakouská vojska se nahrnula do toho, co zůstalo z naší pevnosti a odvlekla odtud většinu z osmanských bojovníků (ta menšina ležela mrtvá na zemi). Potupné vedení zajatců kolem diváků vyvrcholilo v několik zabití jen tak pro zábavu, což znamenalo další válení v teď už perfektně rozšlapané bahenní lázni.

Následoval epilog, děkovačka, závěrečné skupinové focení a pak také nakládání věcí zpátky do auta. Mimochodem jsme vyfasovali moc zajímavý střelný prach, dle oficiálního prohlášení měl být hrubý, ale ty kusy, co jsme dostali, bych charakterizovala spíše slovem „kamenitý“ [link na fotku, pokud nějakou máme]. Na druhou stranu do hradebnice je jako dělaný.

Po bitvě se, jak zákon schválnosti káže, docela rozjasnilo a přestalo pršet, přičemž při příjezdu zpátky do Kroměříže už nás čekalo krásné slunečné počasí.