Ani poslední prázdninový týden jsme po bitevní stránce nezaháleli. S mušketou v ruce jsme se postavili bídným Švédům, kteří se znenadání objevili před branami Frýdku-Místku. Ale všechno pěkně popořádku.

„Jak moc jsi akční?“, zněla Evženova otázka v mobilním telefonu. Už při pohledu na číslo volajícího jsem měla tušení, že se do Frýdku-Místku podívám dřív, než bych myslela. Přesně řečeno se na cestu vydám už za zhruba tři čtvrtě hodinky (vlastně jsem teoreticky mohla jet i v sobotu ráno, jak bylo původně plánováno, ale já přece JSEM akční, ne?;o)). Naházet kostým i všechny ostatní věci se mi povedlo v rekordním čase a k mému překvapení – jak jsem později zjistila – jsem si doma nic nezapomněla, bod pro mě.

Samotná cesta naší části výpravy uběhla celkem rychle, až na jedno… ehm… menší bloudění doslova před cílem. Bohužel jsme tentokrát na rozdíl od rajhradské bitvy [link na článek] nestihli průvod, nicméně ten nebyl kdovíjaký a alespoň jsme se stihli zabydlet ve stanu a začít všerůznou diskuzi, která pokračovala až do časných ranních hodin.

Probuzení z chladné noci do o něco teplejšího rána znamenalo pro většinu z nás návštěvu vedle stojícího Kauflandu, jenž byl skvělou a bezesporu neodolatelnou alternativou nedůvěryhodných Toi-Toiek. A též blízký zdroj jídla, samozřejmě. Vzhledem k tomu, že první bitva (či spíše minibitva, bojiště bylo poměrně malé a náš střet se Švédy měl trvat ani ne hodinku) se měla uskutečnit někdy kolem jedenácté hodiny a předtím měl být ještě takový malý nástup jednotek korunované střelbou, moc času na průzkum červenobílých regálů se slevami jsme neměli.

Po nečekaném přepadu našich olomouckých záškodníků se do akce vrhnula celá císařská strana

Jak už jsem zmínila v předchozím odstavci, bitevní plac byl poměrně malý, čemuž nepřihrával do karet ani fakt, že zahrnoval komplet oba vojenské tábory. V tom švédském to také všechno začalo, ovšem protože my jsme byli na druhé straně a ještě k tomu schovaní za kopečkem, moc jsme toho neviděli. Po nečekaném přepadu našich olomouckých záškodníků se do akce vrhnula celá císařská strana. Jako bonus jsme měli na naší straně i perdusácký kanón, který se však naneštěstí trvale zabydlel přímo vedle nás, takže každý jeho výstřel byl pořádně slyšet (a pak pro změnu chvíli nebylo slyšet vůbec nic).

Po několika salvách a pár mrtvol jsme Švédy zdecimovali natolik, že byla naše skupina čítající už jen čtyři statečné biskupské many, pověřena záškodnickou akcí v týlu nepřítele. Tam jsme se však museli dostat přes tábor a vinou keřů, stanů, jejich uchycením a dalším překážkám mimo jiné i v podobě dvou nepřátelských vojáků, jsme to málem ani nestihli. Nakonec se nám ale povedlo zasadit čtveřici ran do zad posledním zbytkům nepřátelské armády a hrdě odkráčet středem bojiště do vlastních řad.

Posíleni vítězstvím jsme se rozhodli vyhledat restaurační zařízení dobrých cen a chutného jídla, avšak na nějaké gurmánské speciality nezbylo místo – většina z nás si pod pojmem „oběd“ představila pizzu. A bylo jí dokonce tolik, že jsme si s sebou i pár kousků odnesli. Přestože nám zastávka v restauraci trvala o něco déle, než jsme předpokládali, stihli jsme se vrátit do tábora tak, aby si případní zájemci mohli prohlédnout kolemstojící stánky či představení v rámci programu/zdřímnout si ve stanu/ anebo v mém případě nadrtit si v hmoždíři jemný střelný prach a extra super jemný. A docela mi to i šlo, kdyby se mi ho dařilo více sypat do prachovnice než na sebe, určitě by mi to zabralo ještě méně času.

Hrabě Mansfeld tak s nepořízenou odtáhl od Frýdeckých bran a všichni jeho obyvatelé žili šťastně… až do doby, než je skolila morová epidemie

Druhá bitva se nijak výrazně nelišila od té první, až na to, že tentokrát se nekonala závěrečná partyzánská akce a tentokrát jsem se rozhodla být tak velkorysá, že jsem se nechala zabít (nemám ráda nesmrtelné hrdiny). Dvě vítězství v jeden den byly skvělým osvěžením po prohře v Rajhradě a hlavně pak v Brně, kde jsme i přes naše biskupské uniformy stáli pod praporem s třemi korunkami.

Jak už bývá milým zvykem, po skončení bitvy jsme začali čistit zbraně a balit. Alespoň že to bylo za pěkného počasí – ještě kolem oběda to vypadalo, že se každou chvíli strhne liják, nicméně po pár kapkách se skvěle vyjasnilo.

Hrabě Mansfeld tak s nepořízenou odtáhl od Frýdeckých bran a všichni jeho obyvatelé žili šťastně… až do doby, než je skolila morová epidemie, ale to už je jiný příběh.