Schválně, víte, co se stalo 8. listopadu roku 1620? Pokud data historických událostí nejsou vaši silnou stránkou, trochu vám pomůžu. Toho dne se střetla vojska habsburská  Katolické ligy s moravskými stavy, přičemž tato událost později vzešla do historie jako Bitva na Bílé Hoře. Po 390 letech se katolíci a stavy utkali znova…

Rekonstrukce bitvy se konala již pošesté, přičemž naše skupina se jí účastnila už popáté. Samotná akce se konala přes víkend, takže jsme páteční odpoledne strávili na dálnici D1. Z Kroměříže vyrazilo jedno plně naložené a jedno zpola naložené auto. To se však změnilo po naší plánované zastávce v Brně, kde jsme nabrali poslední dva dílky do naší skládanky, plus dva naddílky v podobě fretek, čímž jsme změnili status na dvě absolutně plná auta. Cesta probíhala celkem rychle, protože dálnice byla až překvapivě průjezdná. Na problémy jsme narazili až v hlavním městě, kde se akce koná. Vinou rozkopaných silnic jsme se na chvíli ztratili, ale posléze vyšlo najevo, že to nebylo nic tak strašného a zajeli jsme si jen kousek.

Mluvilo se a zpívalo, flašky a hrnky kolovaly sem a tam a vůbec panovalo všeobecné veselí

Sice se nám zase nepodařilo postavit stan za denního světla, ale to není zase až tak podstatné. A kromě toho se nám i tak povedlo vypnout stan tak krásně, že ani nešel zašněrovat. Na tohle se bude vzpomínat ještě léta. Při stavění jsme ke svícení využili světla jednoho z našich aut, což se bohužel neukázalo jako nejšťastnější nápad, protože to autobaterii poslalo jednou nohou do věčných závodišť. Ale jak se říká, ráno moudřejší večera, takže jsme se namísto u otevřené kapoty sešli u plápolajícího ohně, kde si k nám přisedli i členové ostatních skupin. Mluvilo se a zpívalo, flašky a hrnky kolovaly sem a tam a vůbec panovalo všeobecné veselí.

Mé ranní probuzení mělo několik etap, to když jsem zjistila, že i přes deku ve spacáku začínám pomalu přimrzat k zemi. Nakonec jsem se ze stanu vyhrabala někdy po osmé hodině jako většina ostatních. Ono ani žádné extra spaní nepřipadalo v úvahu vzhledem k tomu, že ráno se konal nácvik všech zúčastněných. Ještě předtím se nám pomocí spojovacích kabelů podařilo vyřešit problém s autem a tedy i vyřešit problém „Jak se dostaneme domů?“.

Při nácviku se k nám připojili další tři členové, kteří uplynulou a posléze i následující noc přečkali nedobově ve vyhřátých postelích a o něco později k nim přibyl další člověk spadající do stejné kategorie. To už se nicméně schylovalo k obědu v podobě bramborového guláše a nic nedělání, kteréžto jsem nejen já využila k návštěvě Kauflandu stojícího přes cestu. Ke svému ročnímu výročí obchod nabízel solidní slevy, jež jsme samozřejmě nemohli ponechat bez povšimnutí, a tak se tamní Pražané po dva dny setkávali s lidmi v barevných kostýmech a pérem za kloboukem, aby na ně nevěřícně zírali v mnoha případech s otevřenou pusou.

Po odpoledním nic nedělání jsme se pomalu začali soukat do kyrysů, letos jsme se totiž rozhodli postavit výhradně pikenýrskou jednotku. Bitva stejně jako loni začala velmi pozvolna, a tak jsme se nevyhnuli zbytečnému čekání v plné zbroji u zdi. Alespoň že jsme se jako správní katolíci stihli pomodlit, i když to bohužel nikdo z diváků přes vojenské ležení před námi neviděl. A stejně jako loni jsme bojovali hned vedle zdi k Letohrádku Hvězda, tedy na druhé straně od diváků. A do třetice všeho dobrého – stejně jako loni jsme spojili síly se spřátelenou jednotkou les Enfants Perdus tvořenou takřka výhradně ze střelců.

Párkrát jsme si zaumírali a následně zrecyklovali, pár nepřátel jsme zabili a jako vítězové odkráčeli na promenádu pro diváky

Nutno dodat, že ráno nacvičovaná kooperace se povedla na výbornou, i když byla celkem škoda, že naši spolubojovníci rozprášili stavovskou jízdu a nemohli jsme si tudíž vyzkoušet kruhovou obranu střelců. Párkrát jsme si zaumírali a následně zrecyklovali, pár nepřátel jsme zabili a jako vítězové odkráčeli na promenádu pro diváky. Odtud pak rovnou do tábora, přestože ostatní skupiny ještě nějaký čas postávali před hlavní tribunou (ne, my neutekli, my byli odveleni). Ostatně bylo třeba nabrat nějaké síly do zásoby, neboť program ještě ani zdaleka nekončil. Na čtvrt na šest totiž bylo naplánováno „Mustrování velkého regimentu“, což v překladu znamená, že se na bojišti sešlo 161 lidí, z nichž asi šedesát mušketýrů a arkebuzírů, zbytek pikenýři, kteří nejprve cvičili kooperaci zvlášť mezi sebou a následně obě skupiny pohromadě. Samozřejmě se to neobešlo bez tu větších a tu menších chybiček, ale celkově to byl skvělý zážitek, zvlášť když do řad pikenýrů padaly imaginární dělové koule a závěrečná salva 60ti mušket také neměla chybu.

Hodinové pochodování po bojišti nám na únavě rozhodně nepřidalo, spíše naopak. Únava se dokonce dostala do takového stádia, že se reálně začalo uvažovat o zrušení plánovaného výletu do centra Prahy. Toho se nakonec účastnilo jen sedm z nás, a to jsme měli co dělat, abychom neusnuli v teple jedné středověké hospody. Každopádně má noční výlet Prahou něco do sebe sám o sobě, a pokud k tomu přidáte ještě historické kostýmy, je zážitek násoben deseti. A právě naše kostýmy zabránily tomu, aby se z nočního výletu stalo noční bloudění. Omylem jsme totiž nasedli do špatné tramvaje; tedy lépe ona to byla správná tramvaj, jen jela jaksi jiným směrem. Naštěstí si našeho netradičního vzezření všiml řidič a nasměroval nás správným směrem. Po příchodu jsme u našeho ohně spatřili pár lidí, ale byla přílišná tma na to, abychom šli zjišťovat, jestli jsou to našinci nebo sabotéři.

Druhá noc byla teplejší než ta první a nebýt vozidla vyprazdňujícího opodál stojící Toi-Toiky, jež vydávalo solidní rámus, byla by i bezchybná. V neděli ráno nás netlačil dopředu žádný nácvik, takže jsme si mohli pěkně přispat a po snídani se jít podívat na opravdové místo konání bitvy, které leží kousek za Vypichem. Počasí nám přálo a povedlo se nám vyblýsknout i pár fotek, a neodpustili jsme si ani skupinové foto s právě přistávajícím letadlem.

Zpátky jsme se dali trochu oklikou přes Letohrádek Hvězda, ovšem na rozdíl od většiny šermířů, s nimiž jsme se tam setkali, jsme nešli dovnitř. Cestou do tábora jsme rozvinuli zajímavou teorii o kanibalismu jako stvořenou na předobědový čas. Oproti sobotě jsme nic nevařili a každý byl odkázán na vlastní zásoby, případně na hojný počet stánků s jídlem hojně rozsetých kolem.

Každopádně má noční výlet Prahou něco do sebe sám o sobě, a pokud k tomu přidáte ještě historické kostýmy, je zážitek násoben deseti

Neděli bitva měla začínat o něco dříve, avšak ani teď jsme nebyli oproštěni od nudného čekání, takže se začínalo zhruba stejně jako v sobotu. Tahle bitva však byla mnohem živější a akčnější, než-li ta předchozí. Chodili jsme více na kontakt, zase jsme si zaumírali, pobili nepřátele a zase se nedočkali útočící jízdy :o(. Alespoň, že vítězství bylo opět na naší straně.

Závěrečné uklízení a balení se nám podařilo stihnout v solidním čase jedné hodiny, po němž jsme se vydali domů. Škoda jen závěrečné příhody s létajícími penězi, ovšem to už je na jiné povídání.;o)